O přacím medvídku
Když je Vám skutečně zle,
potřebujete opravdového přítele.
I můj bráška Jiřík takového měl. Malého roztomilého medvídka se sametovým
čumáčkem. Stejně jako mému bráškovi mu lumpárny koukali z očí, a tak si
vydrželi spolu hrát celé dny.
Nebyl to totiž obyčejný medvídek, jakého si můžete koupit v každé hračkárně.
Ale byl to medvídek Přací, který vypadá přesně podle Vašich představ a
naslouchá Vašim snům a přáním.
Proto si s Jiříkem tak
rozuměli.
Byla to nerozlučná dvojka.
Než však Jiřík musel do školy a medvídek na polici. Toho dne se stal
z Jiříka velký kluk a velcí kluci přece nechodí všude s medvídkem. Tak velký
ale Jiřík ještě nebyl. Když paní učitelka první den ve škole řekla dětem,
aby si vytáhly pastelky a všichni si zkusili namalovat písmenko A, Jiřík se
rozbrečel. Ty krásné nové pastelky, co dostal od dědečka, si teď, když už
s nimi konečně smí malovat, zapomněl doma. Ostatní děti se mu za slzičky
pochopitelně smály.
Jiřík byl nešťastný a přál
si kdyby tak aspoň měl u sebe svého medvídka. Ten by mu jistě pomohl, jako
už kolikrát předtím. Spolu vždy všechno zvládli. Stačilo jen, aby jej držel za
tlapku a dokázal všechno, na co jen pomyslel.
Druhý den už Jiřík do školy
vyrazil lépe připraven. S medvídkem se domluvili, že jej vezme s sebou a on
mu pomůže najít si ve škole nějaké kamarády. Jiřík mu však musel slíbit, že
už nebude brečet. S medvídkem v podpaží a čerstvě ořezanými pastelkami v tažce
vyrazil ráno vesele ke škole.
Ale jakoby mu nebylo
přáno. Před vchodem do školy upadl a i s medvídkem se natáhl jak široký tak
dlouhý do obrovské louže. Už už chtěl začít natahovat moldánky, když tu mu
medvídek připomněl, co slíbil. Rychle se zvedl a hrdě kráčel do třídy pyšně
svírajíc medvídka v ruce. Ostatní děti se mu sice smály, protože bláto měl
až za ušima. Ale Jiříkovi to nevadilo, on byl na sebe pyšný. Věděl, že teď
už se nerozbrečí kvůli každé hlouposti. Na školní útrapy není už přece sám,
má tu svého medvědího přítele, s kterým dokáže všechno na světě.
Jen těžko mohl v té chvíli
tušit, že po návratu ze školy bude jen marně hledal medvídka v tašce. Jakoby
se po něm zem slehla. Kde jsem ho jenom mohl zapomenout, bědoval Jiřík.
Chvíli brečel, chvíli nadával a nakonec se zoufalý posadil před dům na
schody. Pomyslel si, že už nebude nikdy šťastný, už nikdy se mu nesplní
žádné přání. Protože ani všechny hračky na světě nemohou Jiříkovi jeho
Přacího medvídka nahradit.

Když v tom cvakla branka a
na příjezdové cestě se objevil malý chlapec s medvídkem v ruce. Zapomněl sis
jej v šatně, křičel chlapec už z dálky.
Ale nezapomněl. Jenže to
věděl jen medvídek, musel přece dodržet své slovo a najít Jiříkovi nového
kamaráda.
Chlapci se stali
nerozlučnými přáteli a maminka přišila medvídkovi knoflíček, aby si jej
Jiřík mohl připnout na tašku a už ho nikdy neztratil.
|